Vykročení Evropy z „bruselské bubliny“ prostřednictvím evropské občanské iniciativy

Zapojení občanské společnosti do rozhodování je od konce 90. let 20. století jedním ze základních kamenů strategií orgánů EU usilujících o legitimitu. Zatímco proces tvorby politik EU tradičně upřednostňuje institucionalizovaná vrcholová sdružení a zastřešující skupiny sídlící v Bruselu, které sdružují různé zájmy na úrovni EU a zastupují je, pokusila se Evropská komise formálně otevřít politický proces různým skupinám občanské společnosti. Organizace se sídlem v Bruselu obvykle zaměřují svou komunikaci a pracují na orgány EU, a proto mohou jednat v rámci stanoveném Evropskou komisí. To znamená, že tyto organizace reagují na myšlenky a rámce, které v rámci orgánů EU rezonují a mají k dispozici méně kanálů pro jiná témata. Evropská občanská iniciativa naopak podporuje zásadně odlišný způsob zapojení občanské společnosti do tvorby politik EU. Hlavním inovativním aspektem evropské občanské iniciativy je to, že aktéři mohou stanovit program sami. To je bezprecedentní, protože Evropská komise dříve formulovala rámec pro všechny otázky a subjekty občanské společnosti se v nich musely angažovat.

Evropská občanská iniciativa obdržela politickou i akademickou kritiku jako mechanismus, který nemůže ovlivnit tvorbu politik. Někteří organizátoři evropské občanské iniciativy jsou totiž nespokojeni s tím, co Komise považuje za povrchní. Nicméně v naší vlastní empirické analýze pěti občanských iniciativ (STOP TTIP, One of Us, Wake Up Europe, Media Pluralism and Right2Water) jsme zjistili, že několika podnikatelům na úrovni EU a členských států se podařilo úspěšně politizovat otázky EU a zapojit do procesu tvorby politik EU širokou škálu nových aktérů.

To rovněž poskytlo silnou motivaci některým institucionalizovaným aktérům sídlícím v Bruselu, aby se k nim připojili (např. Greenpeace se připojila k kampani STOP TTIP, jakmile bude úspěšná). Tím, že evropská občanská iniciativa přivede nové aktéry do tvorby politik tím, že zpolitizuje otázku EU, může významně přispět k demokratické legitimitě EU jako politiky. Přispívá ke zvýšení konkurenceschopnosti účasti v občanské společnosti a snižuje „vstupní poplatky“ do tvorby politik EU. Z analýzy vyplynulo, že aktivisté evropské občanské iniciativy byli schopni rychle přenést otázky, které jsou tradičně považovány za vnitrostátní (jako jsou potraty a vlastnictví sdělovacích prostředků), na úroveň EU tím, že investují zdroje do celoevropských kampaní na místní úrovni.

Z normativního hlediska by pak politizace politik EU nad rámec „bruselské bubliny“ byla příznakem normalizace EU jako rovných podmínek, kde jsou převažující argumenty EU kritické (s cílem zastavit TTIP), a nikoli protiEU. Proces politizace otázek EU na vnitrostátní úrovni by rovněž přispěl k vytvoření evropské veřejné sféry. Takový proces by mohl být chápán jako „zmocnění nesouhlasu“, což je pojem, který odkazuje na situaci, kdy se otázky EU stávají předmětem sporů ve vnitrostátních veřejných sférách. „Posilující nesouhlas“ sice nezpochybňuje evropský projekt jako celek, ale znamená, že v oblasti politiky, která má tendenci ke konsensu, je předkládána protichůdná politická argumentace (jako jsou sociální demokraté vs. liberální narativ).