10 let od přijetí prvního nařízení o evropské občanské iniciativě: důvod k oslavě nebo znepokojení?

Evropští občané a organizovaná občanská společnost dosud hráli ústřední úlohu při zajišťování toho, aby evropská občanská iniciativa plnila svůj účel; nyní se k nim musí evropské instituce připojit a zintenzívnit jejich hru.

Vzhledem k tomu, že nařízení o evropské občanské iniciativě je deset let, věnujeme se blíže tomuto nadnárodnímu nástroji, který slíbil, že přinese do popředí otázky, které občané zajímají, ale které evropská politická třída ignorovala. Domníváme se, že se jedná o dosti ambiciózní cíl jedinečného demokratického rozhořčení Unie. Jak pak můžeme začít s tím, co máme k dispozici, a lépe plnit slib evropské občanské iniciativy z doby před deseti lety?

Mělo by být velmi hrdé, že první nadnárodní nástroj participativní demokracie ve světě byl vytvořen Evropskou unií před deseti lety. Evropská občanská iniciativa, která byla vytvořena v rámci ústavního konventu z let 2001–03 zakotveného v Lisabonské smlouvě v roce 2007, získala svůj právní rámec, aby začala fungovat před deseti lety, což umožnilo, aby první skutečné evropské občanské iniciativy byly zahájeny o rok později, v roce 2012. Máme od tohoto desátého výročí nařízení důvod k oslavám nebo obavám?

Za deset let se může hodně stát. Evropská integrace je úplným příkladem obviňujících každoročních výročí. V roce 1960 oslavila Evropská společenství deset let Schumanovy deklarace. V průběhu posledních deseti let byla podepsána Smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli, Římská smlouva a Smlouva o Euratomu. Desáté výročí tohoto výročí bylo poznamenáno významným vývojem, včetně sloučení orgánů založených těmito třemi smlouvami do jediného souboru institucí EU, které dnes známe. Co však můžeme udělat z prvního desetiletí evropské občanské iniciativy?

Do dnešního dne požádalo o registraci od roku 2011 101 evropských občanských iniciativ, v průměru téměř jedna za měsíc. Jedná se o působivý důkaz o volatilitě evropské občanské společnosti ze strany všech účtů. Od té doby však čísla klesají: 76 bylo zaregistrováno, 6 se podařilo shromáždit požadovaný milion podpisů v nejméně sedmi členských státech, nebo 7, pokud se jedná o samoorganizovanou evropskou občanskou iniciativu STOP TTIP, kterou později potvrdil Soudní dvůr EU.

Nejdůležitější však je, že od sedmi iniciativ, které ji učinily až po cíl, by se očekávalo více úspěchů v legislativní oblasti. Jedna z mála návazných činností Evropské komise vycházela z iniciativyRight2Wate r. Výsledkem byla revize směrnice o pitné vodě, která vstoupila v platnost na začátku letošního roku, a to jako rozmělněná (žádná zamýšlená) reakce, ohromující se devět let poté, co byla zahájena vůbec první úspěšná evropská občanská iniciativa. Zdá se, že pro příslovečný velbloud jehle je snazší než přeměna zahájené evropské občanské iniciativy na zákon.

Proč takové dětství uprchne od tak slibného narození? A kam bychom měli jít zde?

Co se skrývá za názvem?

Musíme se vrátit k samotnému založení evropské občanské iniciativy, které bylo před deseti lety téměř všudypřítomně vítáno, neboť většina se domnívala, že se jedná o nástroj bez precedentu s obrovským potenciálním dopadem na demokratický život Unie. Od samého počátku tohoto zjevného konsensu však došlo k trhlinám, které odrážejí velmi odlišné názory na žádoucí povahu demokracie a zapojení občanů v EU. Od té doby měla evropská občanská iniciativa sloužit demokratickému Rorschově testu EU – nadnárodní demokratické inovaci s dostatečně nejednoznačnou koncepcí, která by umožnila různá čtení různými zúčastněnými stranami. Stručně řečeno, nejambicióznější čtení se zaměřuje na přímou demokracii, která obvykle zahrnuje konzultativní nebo závazné mechanismy zdola nahoru pro přímé vyjádření preferencí občanů, jako jsou legislativní iniciativy a referenda. Participativní demokracie je širší pojem oblíbený republikovou teorií, který zahrnuje různé způsoby realizace ideálu aktivního občanství, a to v zájmu zúčastněných jednotlivců nebo skupin, stejně jako společnosti jako celku. A konečně, poradní demokracie je to, co říká o cínu, chápání demokracie jako fóra pro politickou diskusi, které by mohlo snad přispět k dosažení určitého konsensu tím, že občanům umožní změnit své preference prostřednictvím kolektivního veřejného uvažování.

Každé z těchto pojetí demokracie vede k odlišné myšlence účelu, rozsahu a potenciálu evropských občanských iniciativ. Na základě analogií s podobně pojmenovanými oblíbenými iniciativami na vnitrostátní úrovni byla evropská občanská iniciativa původně považována za „první nadnárodní nástroj přímé demokracie“. Na druhém konci spektra byla Evropská komise více než spokojena s nejednoznačností evropských občanských iniciativ, aby kladla důraz na pouhou nadnárodní diskusi spíše než na rozhodování občanů. V tomto posledně uvedeném smyslu by evropské občanské iniciativy mohly sloužit jako stříbrná střívka k řešení apatie občanů nebo alespoň lhostejnosti k evropským záležitostem. Například když v roce 2010 sdělovací prostředky upozorňovaly na nebezpečí, že evropská občanská iniciativa nebude schopna překlenout demokratickou propast mezi Bruselem a občany, její místopředseda v té době nesouhlasil, „a to nejen proto, že poskytuje občanům přímou bránu k tomu, aby mohli vyjádřit své názory v Bruselu, ale také proto, že podpoří skutečnou přeshraniční diskusi o otázkách EU.“

Po dlouho očekávaném přijetí nového a mnohem uživatelsky přívětivějšího nařízení o evropské občanské iniciativě 2.0, které vstoupilo v platnost v roce 2020, byla mezera v očekávání mezi těmi, kdo jsou členy občanské společnosti a kteří vzbudili naději na přímější demokracii, a Komisí, která se obávala, že její izolovaná kultura rozhodování bude zahlcena, vyřešena pouze částečně. Na první pohled se zdá, že jsme dospěli ke společnému názoru, že evropská občanská iniciativa ve své současné podobě není ničím jiným než nadnárodním nástrojem pro stanovování agendy. Jako taková a velmi příležitostně může evropská občanská iniciativa vyvolat nadnárodní debaty a přednést do popředí nové otázky, které občané zajímají a které politická třída ignorovala. Jedná se o dosti ambiciózní cíl, pokud jde o jedinečné strašné otřesy Unie. Jak pak můžeme začít s tím, co máme k dispozici, a lépe plnit slib evropské občanské iniciativy?

Jak dítě nevyhodit s koupelnou vodou?

V rozrůstající se literatuře bylo navrženo mnoho možností, ale především co lze udělat bez změny Smlouvy? Za prvé je třeba řešit různost, že pokud jde o evropské občanské iniciativy, je Komise jak soudcem, tak porotou, která má pravomoc rozhodovat o jejich přípustnosti a následných opatřeních a o jejich konečném osudu. Domníváme se, že tento proces hodnocení, který zůstává v rukou Komise, musí být otevřen dalším dvěma institucionálním aktérům, a to Radě a Parlamentu. Kromě institucionální reformy je v sázce velmi demokratická etika těchto institucí. Naše každodenní praxe jsou nejen formálními pravidly, ale také sdílenými demokratickými zásadami nebo myšlenkami.

Dovolte mi, abychom se na chvíli vrátili k názoru, že každá petice na zahájení evropské občanské iniciativy přebírá náskok věci, kterou mnozí občané považují za dostatečně důležitou k tomu, aby se zapojili do náročného úkolu nadnárodní politiky a organizace – ať už jde o boj za klima, bezpodmínečný základní příjem v Evropě, plná politická práva občanů EU nebo spravedlivý globální přístup k očkovacím látkám, a kampaně evropské občanské iniciativy nejsou jen diskutujícími kluby přes hranice. Díky intenzivní práci svých organizátorů a příznivců vytváří každá evropská občanská iniciativa neocenitelnou novou nadnárodní síť, heterogenní koalici specializovaných Evropanů, kteří se rozhodnou rozšířit svůj hlas jak horizontálně, a to prostřednictvím evropské veřejné sféry, tak vertikálně tím, že vyvíjejí tlak na orgány EU. Výzkum však ukázal, že bez vědomé institucionální podpory se převážná většina těchto kampaní na jejich oficiální závěr odpaří. Po silném proudu zanechává typická kampaň evropské občanské iniciativy suché říční dno. Pouze několik málo z nich ztělesňuje jejich odkaz na trvalý zdroj politické účasti zdola nahoru a přeshraniční politické účasti.

S ohledem na tento „demokratický odpad“ se domníváme, že by bylo vhodné, aby Komise zavedla inovativní způsoby, jak zachovat bohatý lidský kapitál vytvořený evropskými občanskými iniciativami. Nebylo by to vhodné pro orgán, který by měl být strážcem Smluv? To by nebylo tak přísné – organizátoři evropské občanské iniciativy by totiž již měli svou síť, takže mandarinky EK budou potřebovat pouze pomoc při sběru úlovků. Má-li EU uplatňovat skutečný přístup k udržitelné integraci, bude muset lépe přijmout procesy, které jsou trvalé, odolné a politicky podporované napříč generacemi. Kromě zachování cenných sítí účasti a demokratických sil by takový přístup pomohl podpořit práva EU a právní stát prostřednictvím trvalé účasti a pocitu odpovědnosti ze strany stále většího počtu občanů z Evropy – a snad i mimo ni – že k nim patří i Unie.

Už dítě již není

Do dnešního dne, a možná nepřekvapivě, právě evropští občané a organizovaná občanská společnost hráli ústřední úlohu v tom, aby evropská občanská iniciativa vyhovovala svému účelu. Bez ohledu na to, odkud pocházejí, musí nadále hovořit pravdou o moci. Evropské instituce se však v této fázi musí připojit k tomuto velkému demokratickému dobrodružství a zintenzívnit jejich hru. Na začátku svého funkčního období se předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová zavázala „reagovat na legislativní akt“ vždy, když Evropský parlament „přijímá usnesení požadující, aby Komise předložila legislativní návrhy“ (Unie, která usiluje za více). Evropský parlament, který si je vědom tohoto nového závazku, by jej mohl vyzkoušet tím, že využije svého práva přijímat nejen nezávazná usnesení potvrzující úspěšné evropské občanské iniciativy – jak to učinil naposledy v případě Minority SafePack –, ale také využitím svého práva podnětu a předkládání usnesení podle článku 225 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). Tento postup by orgánům poskytl prostor pro větší účast občanů EU na tvorbě evropských politik. Představte si: řetězová reakce, která vede od občanů přes EP a Komisi k novému právnímu předpisu EU. Nadnárodní demokracie začíná tím, že ti, kteří jsou u moci, jsou věrní svým vlastním slovům.

Prohlášení o vyloučení odpovědnosti: Vyjádření uvedená na Fóru evropské občanské iniciativy odrážejí pouze názory jejich autorů a nelze je v žádném případě považovat za vyslovení postoje Evropské komise nebo Evropské unie.